Vytvořil
Jaroslav Jureček
© Cardíček & Reberka
Bylo nebylo, ale je mezi horami severomoravskými skryta vesnice Janoušov. Tam v zimě, když přijdou sněhové bouře a plískanice, Meluzína zahází celou vesnici sněhem. Pouze komíny chalup vyčnívají ze sněhu. Lidé musejí seděti doma u kamen a ohřívati se. Z komínů se kouří a k ústí komínových děr se chodí ohřívat lišky.
Sedí lištička u teplé díry a čichá mlsně kouř, aby věděla, mají-li lidé k večeři zelnou polívku, nebo česnečku. Protože má také hlad, načichá se lištička vůně z dobrého jídla a trochu tím upokojí svůj prázdný žaludek. A potom, než jde sama spát do svého doupěte v lese, zavolá vděčně do komína:
- Dobrou noc! -
Proto se o Janoušově říká, že tam dávají lišky dobrou noc. V Janoušově bydlel hošík jménem Janek.
Byl hodný chlapec. Dobře se učil a rád chodil do školy. Nebál se větru, ani zimy, ani mrazu, ani nepohody.
Byly vánoční svátky.
Sedí Janek doma u stolu a obšívá knoflíky, aby si mohl koupit novou beranici. Natočí niti na drobné obroučky, hbitě píchá jehlou sem a tam, protahuje bílou nit a vzpomíná si přitom na školu, na pana učitele a myslí si, jaká je asi teď škola, celá pod sněhem.
A najedou, už před samým večerem, ho napadne, že se půjde podívat na pana učitele. Obul si vysoké boty, zapjal si kabát až ke krku a starou beranici si stáhl přes uši. V předsíni si vzal lopatu a šel.
Odházel sníh se školní střechy a oknem ve střeše vlezl do školy.
Slezl pěkně po schodech na chodbu a tiše zaklepal na učitelovy dveře.
"Dál" -, ozvalo se z bytu slabým hlasem.
Janek otevře, a co vidí?
Pan učitel Bokard leží v posteli nemocen, v pokoji je zima.Pan učitel jenom drkotá zuby a smutně naříká:
" Janku, Janečku, hleď, paní učitelová odjela s Jaruškou na svátky k mamince a je tolik sněhu, že se sem nemohou nyní vrátit. Já jsem nemocen a nikdo mi nemůže uvařit čaje, abych se zahřál a vypotil, nikdo mi nemůže poslat do Šilperka k panu doktorovi pro prášky, ach, Janku, Janečku, já musím umřít."
Janečkovi se chtělo doopravdy plakat, ale nechtěl, aby byl pan učitel ještě smutnější, proto skrýval své slzy a pouštěl je potichu přímo za kabátek. Honem nabral do hrnce sněhu a honem zatopil v kamnech. Uvařil panu učiteli čaje a pak povídá:
"Prosím, pane učiteli, já vám teď skočím do Šilperka k panu doktorovi pro prášky, jenom to ještě chvilku vydržte a neumírejte, já budu pospíchat, abych byl nazpátek ještě před půlnocí."
Pan učitel chtěl Jankovi cosi říci, chtěl ho prosit, aby nikam nechodil, až ráno, nebo aby poslal raději do Šilperka některého dospělého muže, ale Janeček už byl na půdě a už byl oknem ven a už běžel k Cotkytli.
Vyběhl za ves, brodil se závějemi a pořád si jenom říkal:
"Však já se tam dostanu, však já pana doktora najdu, však já pana učitele umřít nenechám, já mu ty prášky přinesu."
Na stáni si sedl na lopatu, kterou si vzal s sebou, aby se mohl vyházet, kdyby někde zapadl tuze do sněhu. Sedl na ni a šups! - už byl pod Husím vrchem, který stojí mezi Janoušovem a Cotkytlí.
Co však nyní? Do Husího vrchu ani cestičky, jen samý sníh, samá závěj a noc na krku.
Opodál se černala Knápkova samota. Podíval se k ní smutně Janeček. Byla smutná a prázdná. Jenom maličkou skulinou pronikalo růžkem okna maličké, nepatrné světélko z dílny, kde pan Knápek řezával dřívka na kartáče. Z komína nad dílnou stoupal sotva znatelný kouř.
"Půjdu tam", - pomyslil si Janek - "a zaprosím je, aby mi nějak pomohl. To jistě pan Knápek v dílně ještě pracuje, hobluje, tesá a vrtá."
Přiblížil se s námahou ke světlé skulince a dívá se dovnitř.
Co vidí?
U kamen sedí muž. Leč - ó hrůza - to není pan Knápek. To je pověstný vládce husího vrchu - mocný duch Husykrkybrk. Sedí u teplé peci a obezřetně, pomalu topí třískami. Jeho Dlouhé šedé vousy jsou pozdviženy ke stropu a uvázány ke hřebíku v trámě, aby k duchovu tělu mohlo lépe teplo z kamen. Duch se ohřívá, hladí se labužnicky po břiše a šťastně se pochechtává.
Janeček hrůzou chtěl honem uhnout a jít to na něho říci do chalupy, ale sotva se pohnul, svezly se mu nohy, zakopl o lopatu a břink! Už vletěl oknem zrovna do hoblovaček pod nohy ducha Husykrkybrka.
Ten se ulekl, trhl sebou, jeho vousy se v půli přetrhly a všecko pořízy, škrabáky, svidříky, vrtáky, pilníky, hoblíky, uběráky, hladíky a macky se sesypaly na hlavu velkého Husykrkybrka.
Vykřikl hromovým hlasem mocný zaklínání:
"Šidlo, motovidlo, husí brk s vousem frk, jsi ďábel, nebo člověk?"-
Uchopil nebohého Janečka za límec a zvedl ho k sobě.
"Co ty tu děláš, čertovský kluku?" - křičel mu duch do ucha.
"A co ty tu děláš, velký duchu?" - řekl zkroušeně Janeček.
"Já se zde ohřívám po práci u peci," - děl duch už ne tak hromově.
" A já jdu panu učiteli Bokardovi pro prášky," pravil Janeček, " - leží tam v komoře…-"
"Má nožky nahoře, bojím se bojím, že umře?" - posmíval se mu Husykrkybrk.
"Ano, ano, velký duchu, a prosím tě, můžeš-li, tedy pomoz, abych se dostal k panu doktorovi do Šilperka hodně brzy, sice mi pan učitel umře, Slíbil jsem mu, že se vrátím ještě před půlnocí. Avšak co je to platno, já už tam nedojdu, jestli mi někdo velký nepomůže, neboť sníh se boří a já mám ještě krátké nožičky."
"Bude ti zpomoženo, neboť vidím, žes chlapec dobrého srdce a že máš řád svého pana učitele. Leč přísahej, že nikdy nepovíš, že se já, starý duch, sem chodím ohřívat!"
"Strýčku," - povídá Janeček, "proč bych měl přísahat na každou hloupost? Nestačí vám, když vám slíbím? Já umím stát v slově. A ostatně, proč to neřeknete panu Knápkovi? On by vás zde jistě rád nechal i za dne, když nebudete neopatrně kouřit z fajfky a nepodpálíte mu třísky."
"Bál by se mne," dutě zahučel duch.
"I co vás to napadá, myslím, že vy se vyhýbáte více jemu, než on vám, když sem lezete až v noci a tejně potichu jako zloděj. Řekněte mu o tom a já se za vás u něho také přimluvím, jen když mi pomůžete."
"Ty kloučku," bručel rozpačitě Husykrkybrk, "měl bych se na tebe vlastně hněvat, že jsem kvůli tobě přišel o své staleté vousy, ale že jsi takový dobrák, tedy si zde zatím trochu zdřímni? Já tě pak vzbudím."
Janek nechtěl spát, ale duch nad ním udělal jakési čáry a máry a Janek usnul jako špalek.
Husykrkybrk se obrátil a pravil:
"Že jsi takový hodný, synku, zhotovím ti lyže, abys všude po sněhu mohl sem a tam, pro doktora, i mamince pro kvasnice a pro mouku, aby ses mohl také jen tak vozit pro radost, ale za to, žes mne, velikého vládce Husího vrchu, tak polekal, vyrobím ti je z neposedného dřeva."
Při těchto slovech se šibalsky zachechtal a dal se do práce.
Zapjal motorek k hoblovačce a šups - byly dvě krásné, rovné desky. Na jednom konci je trochu zahnul. Doprostřed přibil řemeny ze všech stržených vousů a spojil je přezkami od vesty a od kalhot. K nim přidal dvě hůlky jako tloučky od máselnice.
Potom vzbudil Janka.
"Vstávej, dobrý hochu, a vydej se na cestu! Toto zde ti dávám, abych ti pomohl. Jsou to lyže. Ale to se nelíže, vždyť je na tom ještě čerstvá fermež," řekl také Jankovi, když viděl, kterak Janek lyže zčerstva olízl.
"Pamatuj si jedno! Kdykoliv půjdeš někomu pomoci, nebo když zatoužíš po krásné přírodě i v zimě, kdy na lyže vkročíš pro své potěšení, nebo proto, abys proslavil československý sport, budou ti sloužit dobře.
Kdykoli však na ně vstoupíš s úmyslem nedobrém, kdykoliv je vezmeš jen pro parádu, kdykoliv je vezmeš pod záminkou, abys v horách páchal neplechu, znova si pamatuj - jsou z neposedného dřeva."
Po těchto slovech vyvedl duch Janka na sníh, připjal mu lyže na nohy a zmizel. A Janek se ani nenadál a už byl na Husím vrchu a už byl v Cotkytli a už byl v Šilperku a už měl od pana doktora prášky a už uháněl zase nazpět:
Janek to však již neslyšel. Měl radost, že nese panu učitelovi prášky zrovna včas, neboť v Cotkytli právě bila půlnoc. Proto uvázal pro jistotu lyže provázkem ke komínu, aby mu neujely, než se vrátí, a honem běžel k panu učiteli.
Ten si radostí sedl v posteli, protože byl teplem po čaji už trochu rozmrzlý, děkoval Jankovi za svoje zachránění, spolkl hned dva prášky najednou a hned mu bylo dobře.
Potom vzal pan učitel z police pecen chleba a uzenou kýtu, jedli s chutí, neboť měli oba velký hlad, vařili si ještě čaj a velebili přitom mocného Husykrkybrka.