To chlapci mrkali, když jim Janek vyprávěl své dobrodružství se Šimákem a s hastrmanem, ale to nebylo ještě nic proti tomu, co potkalo Janka na Bukové hoře.

Příští neděli po příhodě s hastrmanem to Jankovi opět nedalo, aby si nevyjel na svých kouzelných lyžích, které byly svědky každého jeho dobrodružství.

Sebral se a hned po obědě jel zase ven.

Slunce svítilo, sníh jen jiskřil a šustil pod lyžemi. Janek sjížděl po stráních k Šilperku a už šplhal po stáni k Rýdrovicům a odkud k Bukové hoře.

Kdyby se byl Janek jenom na chvilku zastavil v Šilperku na náměstí, jistě by se byl strachem vrátil, neboť všecky radiové stanice v tu chvíli vykřikovaly hroznou zvěst. Všem posluchačům rozhlasu vypadly při obědě z ruky lžíce leknutím, když se místo poledního koncertu ozval hlas:

"Haló, haló, Praha, Brno, Bratislava, Košice a Moravská Ostrava - československý rozhlas hlásí tyto zprávy - dnešního dnes se dostavil do vysílací kanceláře jeden obchodník a po žádal hlasatele, aby ohlásil zprávu, že se pověstný a nebezpečný lupič Šimák se své hory odstěhoval, aby v severní Moravě vyhledal našeho znamenitého lyžaře Janka z Janoušova. Chce ho přepadnout a odejmouti lyže a zmocnit se jich, aby mohl snadnějí unikati strážníkům a páchati zločiny ještě větší než doposud. Žádáme všechny posluchače rozhlasu na severní Moravě, aby ještě dnes uvědomili o tom lyžaře Janka a všechny strážníky v okolí Janoušova, Šilperka, Tátenic a Červené Vody. Snad se společnému jejich úsilí podaří nebezpečného Šimáka dopadnout a zneškodnit.

Haló, haló československý rozhlas končí své denní zprávy a oznamuje, že poslední koncert dechové hudby nebude, poněvadž celá kapela prohlásila, že počká, až chytnou Šimáka, aby mu zahrála do kroku, až ho povedou, a aby pak zahrála všem do skoku a potěšila ustrašené obyvatelstvo.

Šimáka každý pozná podle toho, že má nos mezi očima a pod nosem vousy. V kapse má revolver, cigarety a ještě starou, dvacetihaléřovou krabičku od sirek. Tomu, kdo se o dopadení lupiče nejvíce zaslouží, bude vyplacena 100.000 korun.

Haló, halo, lovu zdar!"

Jakmile to lidé v Šilperku uslyšeli novinu, nechali oběda obědem a sběhli se do jednoho na náměstí. Lež běda! Strach má velké oči, a proto, když viděli někoho s nosem mezi očima a s vousy pod nosem, hned prchali a schovávali se volajíce:

"Šimák, Šimák!"

Zatím to byl jenom jakýsi šilperský občan. Šel k obědu do Národního domu a zapomněl se jako obyčejně oholit. Poznali ho po hlase, vrátili se a radili se, koho vyšlou do Janoušova, aby varoval Janka.

Sotva se dostali blíž k Národnímu domu, jeden z nich prohlásil:

"Však do Janoušova se teď v zimě ani Šimák nedostane, proto pojďme dovnitř a tam počkáme, jak to dopadne!"

Ujednáno, uděláno.

Návrh se všem líbil a všechen strach byl ten tam. Radiofanouškové to měli odbyto.

Avšak jak se o tom dověděli strážníci, hned nabíjeli pušky a pistole, brousili šavle, vkládali do brašny nejsilnější řetězy, nasadili si helmy a šli na obchůzku.

Zatím co se toto dělo v Šilperku, seděl Šimák na Bukové hoře na vysoké jedli jako rozhledně a už z dálky vyhlížel Janka.

Už ho spatřil sjížděti od Cotkytle, projížděti Šilperkem a přijížděti k němu.

"Remte, beremtě" hučel temně do vousů, kterými občas zapráskal jako pasák bičem.

"Dnes mi neujdeš", hučel dutě Šimák, "dnes tě dopadnu, bídný červe, a až se zmocním tvých kouzelných lyží, až na tobě vynutím umění jízdy, pak ó pak - checheche - pak se ti pomstím - remte - terente -


uchopím j tě - to mi věř,
jak chytře polapenou zvěř
a mrštím tebou, Janku též
odtud až na šilprskou věž."


Zapráskla znovu vousisky, až se zachvěl les, a dýchal, lačný pomstou, tak rychle, až na Bukové hoře vyrostla čepice z mlhy.

Nebýti té mlhy, byl by Janek Šimáka jistě uviděl a vrátil se, neboť mohutná jedle se pod těžkým loupežníkem silně prohýbala a praskala.

Janek si však nevšímal ničeho, než krásného lesa. Malé stromky měly na sobě sněhový příkrov a vypadaly jako hromádky sladké smetany na dobrém cukroví. Větve velkých stromů visely ohnuty k zemi a na každé bylo plno ledových střechýlů. Když odněkud prosvitl paprsek slunce, zdálo se Jankovi, že je někde v kostele a nad ním je samý skleněný lustr.

Ojíněné pavučiny se vinuly od stromu ke stromu a nevypadaly jinak než jako paličkované kraječky.

Jankovi bylo v duši tak krásně, tak byl šťasten, jako by byl v nebi, jako by sám byl princem ze stříbrné pohádky. Opřel se o největší jedli na samém vrcholu Bukové hory, smekl čepici, utřel si zvlhlé čelo a díval se jasným zrakem do kraje. Potom odepjal lyže, sedl si na ně, hůlky zabodl do sněhu, odpočíval a těšil se z toho, jak je tu krásně.

Nevěděl, že Šimák zrovna nad ním na něho míří svou pistoli.

Leč nevystřelil.

"Dříve mě musí naučit jezdit ten kluk a pak teprve ho zabiji," pravil si. Schoval pistoli za pas - a hup! - skočil na Janka.


"Remte, beremtě -
temte - teremte-
Pojď ke mně blíže.
Dej mi své lyže!"


křičel Šimák a táhl Janka za límec k sobě, práskaje vztekle dlouhými vousy, zrovna jako střelec práská z bouchačky.

Ó, jak litoval, že neměl na nohou své kouzelné lyže! Jak v duchu plakal a loučil se s drahou maminkou, s panem učitelem, s milými lyžemi a se strýcem Husykrkybrkem, když hrozný loupežník jím třepal.

"Nauč mě jezdit, bídný červe", volal dále Šimák, "sice z tebe vytřepu duši za to, žes mě v Pálené hoře tahal za jakousi vrčivou zlou saň, která mě hodila do vody."

Janek strachy ani nedýchal a nemohl mu ani hned odpovědět. Neviděl nic než v každé loupežníkové botě velikánský nůž a v jeho ruce revolver na sebe namířený. Z tváře Šimákovy neviděl než ústa, jak se do široka otvírá a zavírá, když ten Šimák křičel.

I zaplakal znovu Janíček a sklopil oči k zemi. Tam ještě spatřil lyže, a jak na ně pohlédl, tu jako by slyšel hlas starého Husykrkybrka, který mu pravil:

"Přivaž, přivaž mu lyže na nohy! Vzpomeň si že jsou z neposedného dřeva!"

Porozuměl Janek a už se nebál a povídal Šimákovi jako kdysi ten obchodník:


"Kdo chce jezdit na lyžích,
budit obdiv a ne smích,
ten nesmí mít v sobě zlosti,
jinak si poláme kosti.
Pusťte, pane, ať vás učím,
Za výsledek hlavou ručím."


I pustil Šimák Janka na zem a řekl:

"Hned mi to přivaž, nebo tvou duši z tebe vystřílím tisícem kulí!"-

"Hned, hned", povídá na to Janek, "ale nejdříve si sundejte s nohou ty hadry a onuce a pytle a beranice a nechte si jenom holou botu, jinak vázání nedrží!"

A tu teprve viděl, co toho měl Šimák na sobě.

Janek počítal, co odmotal všecko z bot.

Byly to tři staré pytle, pět vlněných onucí, čtyři kacabajky, půl azóra (zimní kabát) dvě staré sukně po babičce a vespod na každé špičce boty měl naraženou medvědí beranici.

Když konečně Šimák s námahou všecko sundal a rozvěsil na pahýly větví po stromě, aby se mu nic nesmočilo ve sněhu, Janek mu mohl teprve přivázat lyže.

Janek přivazuje lyže, váže, váže a když dovazuje, myslí si:


"Husykrkybrku,
nechci mít nůž v krku,
pomoz mi v té chvíli,
můj stařečku milý!
Než mě Šimák píchne,
než hodí mnou bídným,
učiň dřevo lyží
dnes zvlášť neposedným!"


A to jste, lidičky, jakživi neviděli a neuvidíte ten tanec a cirku, tu komedii a tolik kotrmelců, kolik jich v tom okamžení udělal Šimák. Hlav, ruce, nohy, lyže, hůlky, kusy kabátu, všecko v jednom klubku letělo a koulelo se a válelo se a řítilo se lesem, do každého stromu to drclo, každou haluz to ulomilo, každý kámen to naťuklo, každý pařez to pohladilo, každý potok to vymetlo, po každém oraništi to jelo po zadečku, o každý mezník to zakoplo a tak to doletělo až do vesnice Červená Voda. Tam nenechalo na pokoji ani jediný plot, všecky tyčky to zpřeráželo a naposledy to vletělo do malého okénka u jedné hospody hlavou a tam to zůstalo viset.

Šimákova hlava byla vražena prudkým nárazem až do světnice, a jak se uhodila, rázem otekla a pak Šimák nemohl ani do hospody, ani ven - a zkrátka - lapen.

Cloumal sebou, cukal, frčel, prskal, až se celá hospoda třásla a všichni karbanící utekli domnívajíce se, že si pro ně přišel sám rohatý.

Avšak nic naplat - se Šimákem byl konec.

Viděl to a volal ještě na Janka, aby mu pomohl, hory doly mu sliboval, pak proklínal obchodníka, který ho zradil, ale všecko nic nepomohlo.

Zatím se sběhli lidé ba i karbanící se vrátili.

A jak Šimák ležel chycený zadní části těla vzhůru, tak ho po ní hůlkami hladili, že to byla pro Šimáka právě poslední hodinka. Byl zvyklý jenom každému ubližovat, a nyní zkusil sám na sobě, jaké t je. Přitom tak úpěnlivě prosil, cloumal sebou a zuřil.

Ke všemu se tam napletl ještě na strážmistr Materka, a ten Šimáka hned poznal.

Vytáhl mu z každé boty dva metry dlouhý nůž, sáhl mu do kapsy a vzal mu pistoli na tisíc kulí a pak povídal lidem:

"Lidičky, to je Šimák, to je štěstí, že jsme ho dopadli! Prosím vás, podržte mu trochu nohy, abych si ho mohl svázat!"

Ale každý se bál k Šimákovi přiblížit. Neboť Šimák strašně nohama kopal a rukama mlátil tak divoce, že k němu nikdo nemohl.

Proto pan strážmistr Materka povídá:

"Když vy lidé se Šimáka bojíte, tak aspoň zavolejte dva drvaře, aby sem přišli a já si už se Šimákem poradím."

I zavolali tedy dva drvaře. Ti drvaři přišli a každý měl v ruce pilu a sekeru. A těm drvařům pan strážmistr pošeptal cosi do ucha, aby to nikdo neslyšel. A pak ti drvaři šli a počali káceti vysoký topol, co stál před okny u hospody, řezali, řezali, až se topol počal naklánět a kácet, zapraskal a - křáp! - padl Šimákovi na nohy. Ten zavyl bolestí, ale nohama už ani nepohnul.

V tom okamžiku pan strážmistr ihned přiskočil a trojitým řetězem mu ty nohy svázal a pak pohrozil Šimákovi, že mu dá svaliti topol ještě na každou ruku, bude-li jimi ještě kolem sebe mlátit a nenechá-li se od něho svázat.

Tu Šimák, úplně zsinalý, už kolem sebe nemlátil, měl z pana Materky velký strach a ruce mu pěkně podal do želízek.

V tom přišel Janek, který s Bukové hory viděl, co se stalo, honem sem pospíchal, aby co nejdříve zase měl svoje lyže.

Vypravoval všecko panu Materkovi. Pan strážmistr Materka ho přede všemi pochválil a povídá:

"Janku, jenom ty máš zásluhu, že jsme toho nebezpečného Šimáka chytili, však za to obdržíš zaslouženou odměnu. Jenom jak my toho Šimáka dostaneme z hospody, když on nemůže ani sem, ani tam."

Přivedli z Červené Vody všecky koně, zapřáhli je za Šimákovy nohy, řičeli na ně hé - vijé! - ale kdepak, ani se nehnul a jen norně hekla, jak ho to lechtalo pod krkem.

I poslal pan Materka Janka na lyžích do Šilperka pro traktor. Traktor přijel, pupupupu - potáhl jednou, dvakrát a po třetí - héj - rup! - vytáhl Šimáka z díry a táhl ho pěkně po silnici k šilperské "čabajce."(vězení)

Pan dozorce Hnát už na ně čekal a uvrhl Šimáka do nejtemnějšího žaláře s temnou komorou a tvrdým ložem, tam ho přikoval těžkými železy a musel mu za jeho zločiny sázet každého dne sto ran nejtvrdším gumovým kyjem.

Janka velebil všechen lid.

Dali mu sto tisíc odměny, fotografové ho dofotografovali a podávali jeho obrázky kus po pěti korunách, psali o něm všude v novinách a byly napsány i tyto pohádky.

Janek Janoušovský se stal hrdinou dne, hrdinou, známým po celém světě. Byl nyní bohatý, ale nezpyšněl. Nejvíc si vážil a hleděl svých lyží.

Proslavil se jimi ještě jinak a víc, ale to už je zase jiná pohádka.