Janek jel studovat do Prahy, ale nikdy nezapomněl na to odkud pochází. Jeho lyže tak dobře jezdili že vystupoval pod Československou vlajkou a také za ni závodil. Ale jedno nikdy nedopustil aby zpyšněl, byl pořád jenom ten hodný malý klučina který se rád vracel domů. A domov mu tak hodně chyběl že i v Praze se uchyloval do jejího zákoutí a hledal krásnou přírodu, kterou nechal doma. Jeho lyže byly pořád jako nové nikdy se k nim nechoval špatně, měl k ním úctu a s úctou se s nimi také vozil.



Na Wilsonově nádraží v Praze čekali na Janka jeho přátelé. Připravili mu slavné uvítání.

Janek se však rozhodl, že se v Praze nezastaví.

"Dokud je ještě sníh, podívám se s lyžemi domů", - pravil.

Všecky jeho kamarády to na něho mrzelo, ale kdy jinak nedal a nedal, co měli dělat.

Nezdržovali ho tedy, přáli mu šťastnou cestu a Janek jel.

Zase se dal cestou na Vraní horu a hledal v lese svou vílu Jinovatku.

Přechodil les křížem krážem, volal ji, ale nikde nic.

Unaven sedl si potom na umrzlý sníh, díval se do zapadajícího slunce a usnul. Byl by tam spal dlouho a snad by byl chudák do rána zmrzl, kdyby ho kdosi nebyl štípl do nosu. Janek se probral z mrákot, podíval se před sebe a před ním stál Jinovatčin bratr Mráz.

"Dobrý večer", - pozdravil Janek.

"Dobrý večer, Janku", řekl Mráz, "co tu chceš a co tu děláš? Copak nevíš, že bys tu mohl zmrznout? Prosím tě, jaké jsou to vtipy? Tady si sedneš, usneš a nestaráš se o to, že bys mohl být do rána ztuhlý. Jdi raději za Jinovatou! Je na návštěvě u strýce Husykrkybrk a čekají na tebe tamhle pod lesem."

Janek poděkoval Mrázovi, vyskočil, a než bys řekl švec, už byl dole.

"Janku, sem, Janku", - volal Husykrkybrk a Jinovatka se všecka zarděla pohnutím v zapadajícím sluníčku.

"Tak už ses vrátil?" pravil zase Husykrkybrk.

"Dobře, že jsi tady. Chtěl jsem ti ještě dát několik rad do života, než se rozejdeme. Tak poslouchej.

Za prvé si přeji, abys mi vrátil mé neposedné lyže. Vykonaly své povolání. Pomáhaly ti, dokud jsi pomoci potřeboval, poněvadž jsi měl dobré srdce a pomáhal jsi jiným. Máš nyní jméno, jsi slavný a na živobytí si už sám vyděláš. Budeš lidem pomáhat jinak. Nebudeš už pro ně jezdit na lyžích. Budeš pro ně pracovat. Na jaře už budeš inženýrem a pak budeš pro ty chudé lidi zde na horách stavět silnice, aby mohli lépe jezdit na pole a nemuseli vynášet na pole hnůj v košíčku na zádech, jak to dělají doposud. Postavíš pro ně továrny, aby měli stálý výdělek a celý rok chleba. Budeš pro ně stavět čisté a světlé domky, aby zdravě bydleli. Postavíš pro ně pěkné školy, aby byli vzdělaní, a nebyli v své chudobě otroky cizáků. Budeš dbát, aby severní Morava byla vždycky česká.

A za druhé ti radím, aby sis vážil slečny Milly. Je to hodná slečna a vím, jak tě má ráda. Vím, že i ona bude milovat tvou práci a ráda obětuje své jmění na pomoc tvým spolurodákům, kdyby sis jí jedou vzal.

Nic neříkej, já všecko vím. Ten prstýnek máš od ní, zítra ji napiš psaní a uvidíš, co bude dále."

Janek hrozně zesmutněl.

Chtěl plakat, že má vrátit své milé lyže, a bránil se, že on má rád jenom Jinovatku.

Jinovatka se na něho usmála a řekla:

"Milý Janku, já budu vždycky tvou dobrou vílou. S tebou však stále býti nemohu. To víš. Život chce živé lidi a já jsem jen krásný přelud, který zdobí přírodu, aby se ji člověk učil milovat. A ty jsi také částí té krásné přírody. Proto tvé dobré srdce k ní tak lne. Jsme jako brat a sestra. Každý však musíme zde na zemi plnit svůj úkol, k němuž nás matka Příroda určila. Ty budeš vytvářet krásný život mezi lidmi a já budu zdobit zimní přírodu. Každý z nás je určen k svému. Ty bys mi nemohl pomáhat v mém díle a já bych ti nemohla pomáhat v tvém. Můžeme však navzájem jeden druhému doplňovat porozuměním a láskou. Žití však může člověk jenom se živými!

Proto ani já nemám nic proti tomu, aby sis vzal slečnu Milly. Zkoušeli jsme se strýcem tebe i ji. Víme, cos jí řekl tam na hostině, a nebojíme se o tebe. Ona ti porozuměla a vezmete-li, se bude pracovat s tebou. Ona ta slečna je hodná. Vím, že bude milovat tyto lesy a tento krásný kraj jako ty, bude milovat i mne, Jinovatku a já budu milovat zase ji. Vzpomeň si, co vykonala pro naši vlast paní Masaryková, také Američanka.

Zase se tu někdy setkáme, ovšem už ne na kouzelných lyžích, nýbrž vy jako lidé, my jako příroda. Poznáme se však dobře a budeme se mít stále rádi.

Sbohem Janku!"

Zmizela.

"Strýče Husykrkybrk", - pravil těžce Janek, "řekněte mi, proč mizí každá pohádka?"-

"Milý hochu, to je tak. Lidský život je vůbec krásná pohádka. V pohádkách žijí lidé svým snům a krásným předsevzetím. V životě se pak pracuje k uskutečnění těch krásných předsevzetí. Když se lidem podaří uskutečnit ty sny, stává se pohádka a sen krásnou skutečností.

Pohádka mizí a stává se nejkrásnějším životem.

Když však jenom sníme a nesnažíme se uskutečniti své pohádkové sny, když pro ně nepracujeme, když váháme a když jsme líní, řekne nám život, že naše pohádka je nepravdivá, a vezme nám ji.

Proto měň prací své pohádkové sny a v pohádkově krásný život!

To je ta nejkrásnější pohádka.

Potírej zlé a pomáhej dobrému, pomáhej lidem!

Nepouštěj nikdy své sny do neskutečna a do oblak!

Stůj raději pevně na zemi a snaž se prchající krásný sen přivést sem mezi lidi!

Učiní je to lepšími."

Po těch slovech vzal starý Husykrkybrk kouzelné lyže, pustil je před sebou po sněhové plání a sám se za nimi ztratil, tichounce - tiše - jako měsíční stín.

Janek tu stál bez hnutí a jeho vzrušené rty šeptaly:

"Živote, má nejkrásnější pohádko, jsi přede mnou!"