To bylo radosti a divení v Janoušově, když se Janek proháněl na lyžích po stráních a po lesních cestách k Drozdovské pile, když jel do Šumvadlu nebo ho Hoštejna, a jednou, když jel od Reichlovy chaty s Lázku nad Cotkytlí, vyšla celá vesnice na silnici a pozorovala Jankovu krasojízdu.

A tu do Janka vjela pýcha.

"Však se podíváte, " myslil si v největším letu, "jak rychle sjedu tady do Herbortic, poletím, až vám budou vstávat hrůzou vlasy na hlavě."

A také vstávaly.

Janek se pustil nejprudším tempem v Loukové Hoře. Přejel jednu mez - lyže se trochu rozvezly, špičky od sebe, paty přes sebe - přejel druhou mez - lyže paty od sebe, špičky do sebe, přeletěl třetí mez - a rup, šup, žuch! - už ležel po krk ve sněhu.

Těžko se sbíral. Vzal lyže na ramena a šoural se pomalu podél lesa domů, aby ho nikdo neviděl. Lidé za ním cosi se smíchem křičeli, ale on se ani neohlédl, ani toho nedbal.

V noci se mu zdálo, že se mu zjevil Husykrkybrk a s výstražně vztyčeným prstem mu pravil:

"Jsou z neposedné dřeva."

Ráno Janek vstal a pořád mu ta slova tanula na mysli. Odpoledne si umínil, že nepůjde do školy a že to musí vyzkoušet.

"Šotůrek" ( brašnu) pověsil za školou u sousedovy chalupy na plot. Několik chlapců šlo s ním. Samí takoví pětkaři, lajdáci a lenoši. Jenom jediný z nich byl Jankův dobrý kamarád.

Ten také Janka napřed prosil, aby s ním šel do školy, ale pak mu Janek slíbil, že mu lyže také půjčí, a tak ten chlapec šel s ním také. Za vesnicí požádal Janka, aby mu tedy půjčil lyže, ale Janek, že ne, že napřed bude jezdit on.

Tedy jel.

Jede, jede pár kroků - a bác! - už ležel. Mrvil se dlouho ve sněhu hanbou. Hoši se mu smáli a křičeli:

"Ten sebou o zem buch! To je ozembuch."

Janek zlostí červený stával, ale ještě se docela nepostavil na nohy, a lyže už s ním jely pozpátku dolů se stráně. Janek se všelijak kroutil, aby nepadl, ale byla tu mez a zas - žuch! - do sněhu. Tam se mu lyže zabodly tak hluboko, že se nemohl ani hnout, a jeden bodec hole mu natrhl beranici i s uchem. Jankovi se v tom okamžiku zdálo, že ho za to ucho někdo hodně vykrákal: krvácel a volal na kamarády, aby mu šli na pomoc.

Rozvázali mu tedy řemeny vázání a vysvobodili ho z nepříjemné polohy. Janek plakal hanbou i bolestí. Když mu kterýsi z hochů řekl, aby mu půjčil lyže, ochotně svolil a sám mu je uvázal na nohy.

Chlapec zprvu jezdil jedna radost a ti ostatní se již nemohli dočkat, až jim je Janek také půjčí.

Spolužák, jemuž Janek půjčil lyže, byl nejhorší darebák z celé třídy: lyžování se mu v okamžiku tak zalíbilo, že si umínil Jankovi ty lyže ukrást. Rozhodl se, že mu s nimi ujede.

Sotvaže se však s tímto úmyslem rozjel po stráni, lyže se zpříčily a hip! - už ležel na nose. To byla bolest - ó je! Z nosu mu tekla krev, avšak jeho žádost po lyžích byla větší než bolest. Vyskočil zase a chtěl ujíždět. Aspoň stokrát za sebou spadl a vždycky se notně uhodil. Než sjel až dolů, obě hůlky ztratil. Leč přece se dokutálel až pod stráň a tam, nemoha jinak, odvázal lyže a utíkal s nimi do protějšího vrchu.

Janek nyní už pochopil jeho úmysl a s křikem se pustil za prchajícím. Co to bylo platno, když ten byl daleko napřed.

Než Janek sběhl do údolí, zlí kluk byl už s lyžemi na kopečku. Už si přivazoval zase lyže na nohy a chystal se ujet.

Byl však také již udýchán a z nosu mu tekla krev. A jak se tak nakláněl, aby lyže položil rovně na zem, najednou ho v nose cosi zalechtalo, kýchl, až uhodil nosem ještě jednou o zem, lyže mu vypadli a šupity, šupity jely pěkně milému Jankovi naproti.

Zaradoval se Janek, pěkně lyže objal a pohladil, rozpomněl se na školu a honem se vrátil.

Pan učitel mu to odpustil. V noci zas navštívil Janka ve snách duch Husykrkybrk a řekl mu:


Janíčku, Janku, co to je?
Na pomoc jsem ti lyže dával.
Však toho jsem se nenadál,
Že bys ve škole vynechával.
Zklamán snad měl být dobrý duch,
Který tak věří v hodné děti?
Kdo není hodný, s lyží sletí
a bude - jak ty - ozembuch.


Všecek zpocen strachem se Janek probudil z tohoto snu a svatosvatě sliboval, že už vícekrát školu nezanedbá.